Mýtus první: Sociální podnik umí vyrobit pouze nepotřebné "lapače prachu ".

Naši zaměstnanci pracují na reálných zakázkách, vyjíždí pracovat také do terénu, potkávají se se zdravými lidmi v rámci své práce, obsluhují zákazníky, řídí auta, pracují s počítačem a tak dále. Není to tak, že bychom vyráběli produkty na sklad a teprve poté sháněli odběratele. Musíme mít podnikatelského ducha a zakázky, které se už tak těžko shánějí, skloubit s omezeními, které naši zaměstnanci mají. Což je někdy dřina, ale víme, že to má smysl.

Mýtus druhý: Kdo začne pracovat v chráněné dílně, už si běžnou práci nenajde.

Samozřejmě jsme tu také pro ty, jejichž zdravotní omezení je natolik trvalé, že se nepředpokládá zlepšení, ale vždy je možné růst alespoň v rámci firmy a vzdělávat se. Pro některé naše zaměstnance jsme pouze "přestupní stanicí" a když se jim podaří stabilizovat zdravotní stav a cítí se na to, jdou dál. Mají možnost získat podporu pracovníků a postoupit na volný trh práce. Někdy to jde trochu ztuha, někdy lehčeji, ale vždy to má smysl zkoušet.

Mýtus třetí: Lidé s duševním onemocněním jsou v práci nezodpovědní, nedá se na ně spolehnout a je velmi těžké je zaměstnat.

Zapeklité je, že duševní onemocnění není vidět, a proto je kolem něj mnoho fantazií a předsudků. Jako například to, že lidé s tímto omezením nejsou tolik inteligentní. Inteligence s duševním onemocněním nesouvisí. Specifické je, že zaměstnanci s psychickými obtížemi potřebují někdy více podpořit, někdy je pro ně těžké pracovat v kolektivu a mohou je nepříjemné projevy onemocnění v práci překvapit (třeba silná úzkost nebo hlasy). Stačí jim věnovat čas a dát šanci ukázat své dovednosti a silné stránky. A taky vytvářet takové pracovní prostředí, kde je aspoň trochu klid a pozitivní atmosféra.

Mýtus čtvrtý: V chráněných dílnách může pracovat kdokoli, protože si tam jen "hrají na práci".

Už dávno je pryč doba, kdy bylo možné zaměstnat kohokoli, kdo měl jen trochu motivaci pracovat. Díky stále se zvyšující minimální mzdě se zvyšuje také tlak na chráněné dílny a sociální podniky myslet více byznysově, aby měl práci alespoň někdo. Samozřejmě, že tlak na výkon je na chráněným pracovních místech menší než na volném trhu a část mzdy je dotovaná. To ale neznamená, že si na sebe zaměstnanec nemusí vydělat. Těm, kteří nemají osvojené pracovní návyky, (například byli dlouho hospitalizovaní) nabízíme Sociální rehabilitaci a podporujeme je, aby si vše, co potřebují, osvojili a mohli začít pracovat. Stále se nám daří zaměstnávat také na mini úvazky, což je velká šance pro lidi s těžkými zdravotními problémy. (Nejen) naše zaměstnance podporujeme tak, aby si práci udrželi a byli co nejspokojenější. Nedáváme jen práci, ale taky podporu ve zdravotním stavu, možnosti získat přátelé, pocit užitečnosti a místo ve společnosti.

Mýtus pátý: Lidé nakupují v chráněných dílnách jen z lítosti, protože výrobky nejsou tak kvalitní. A také by měly být levnější.

Pokud se chceme jako sociální podnik udržet a mít možnost zaměstnat co nejvíce lidí se handicapem, musíme prodávat kvalitní výrobky a služby. A stojíme si za tím, že to tak je. Naše káva je stejně dobrá jako kdekoli jinde. Naši zákazníci chodí na obědy a zákusky, protože jim chutnají a u ušitých kalhot také rozdíl nepoznáte. Rozdíl není v kvalitě, ale ve způsobu práce, jakým k té kvalitě dojdeme (menší úvazky, menší tlak na výkon, podpora ve zdravotním stavu, nácviky a mnoho dalšího).

Mýtus šestý: Chráněná dílna je umělé prostředí. Všichni na sebe berou ohledy, což by v "normální práci" nebylo možné. Setkávají se tam jen lidé s postižením.

Chráněnou dílnou může být i kavárna nebo tým pracovníků, kteří vyjíždí do pracovat do terénu. Není to tedy žádná nepřirozená bublina. S trochou humoru chráněným zaměstnancem může být i kosmonaut, pokud bude mít zdravotní omezení, bude svou práci s podporou zvládat a my pro něj budeme mít nějakou vesmírnou zakázku. I v chráněném pracovním prostředí vznikají konflikty a složité situace (jako v každé práci), které je potřeba řešit a dobře komunikovat. To, že má někdo zdravotní omezení, neznamená, že nemá běžné problémy v práci (nedorozumění s kolegy nebo se zákazníky). I u nás jsou jasně daná pravidla dle zákoníku práce (pracovní doba, čerpání dovolené, BOZP a podobně). Naši zaměstnanci jsou také do jisté míry zapojeni do rozvoje firmy, vítáme jejich nápady a doporučení. Potkávají se se zákazníky, pracovními asistenty (což je v podstatě takový mistr v dílně). Takže ve zkratce více podpory, menší tlak na výkon, více komunikace, ale také hodně práce a snaha o co nejběžnější pracovní prostředí. Protože to je důležité, pokud se někdo rozhodne přejít na volný trh práce.

Mýtus sedmý: Chráněná dílna sežene snadněji zakázku.

Naším úkolem je shánět pro naše zaměstnance zakázky, které s ohledem na své limity zvládnou. Ve většině případů se jedná o práci manuální, jednoduchou a zvládnutelnou, abychom kvůli zisku nemuseli přes míru tlačit na výkon. Přestože nás mnoho jednotlivců i organizací podporuje a my jsme jim vděční, není to vůbec snadné. A přitom umíme spoustu věcí a dobře. Umíme uvařit, uklidit, něco opravit, postarat se o zeleň a mnoho dalšího. Není pravdou, že chráněná dílna dostane snadněji větší stálou a dobře zaplacenou zakázku. Bylo by potřeba systémových změn, aby se tak začalo dít. Důvodem může být častá nedůvěra, že výrobky a služby nebudou kvalitní a také představa, že by měly být levnější. To se snažíme ovlivňovat dobrou pověstí firmy a také osvětou. Již tak problematické shánění zakázek nám stěžuje neustálé navyšování minimální mzdy. Kdy jsme nuceni stávajícím zákazníkům navyšovat ceny a tím se stáváme méně zajímavými a hůře se nám konkuruje. Pro mnoho firem již není atraktivní ani náhradní plnění. Každý den se snažíme, abychom nemuseli zaměstnance propouštět, ale bohužel někdy máme pocit, že nám to přístup státu moc neusnadňuje.

Přestože píšeme o komplikacích, letos se nám podařilo získat několik skvělých zakázek a sociální podnik udržet. To nás motivuje se nevzdávat a nepropadat beznaději. Chceme o problémech mluvit a věříme, že to pomůže k tomu, aby se věci hýbaly kupředu a sociální podnikání v Čechách se mohlo rozvíjet. Za jednotlivými zaměstnanci vidíme také příběhy a to, že jim práce dává nejen finanční příjem, ale také stabilitu ve zdravotním stavu. A proto máme všichni svou práci ve Výměníku rádi a chceme fungovat alespoň dalších 20 let.

Lucie Antes